Má životní motivace
Nedávno mě můj kamarád požádal, abych napsal úvahu na téma můj životní sen. Zaujalo mě to. Při úvahách tohoto typu mám vždy čas dumat nad tím, co bylo, co je a co bude. Poohlédnout se za svým dosavadním snažením. Zavzpomínat na staré časy, hezké prožitky, životní lekce. Zhodnotit podle svých měřítek svůj vývoj a popřemýšlet nad tím, kam asi budu směřovat dále.
V životě jsem měl už spoustu snů. Některé zmizely tak rychle, jako se objevily. Některé přetrvaly několik let a pár z nich mě drží celý život. Uvědomuji si, že s přibývajícím věkem se moje sny stále více a více stávají splnitelnější a dosažitelnější. Moje dětské touhy se mi teď zdají úsměvné. Například jsem byl jako malý kluk skálopevně přesvědčený, že až dospěji, vybuduji si pod domem 20 patrovou vojenskou základnu s Hvězdnou Bránou. Úsměvná není tato představa samotná. I dnes občas ve své fantazii prožívám neuvěřitelné příběhy a vymýšlím neuskutečnitelné projekty. Úsměvné je to skálopevné přesvědčení a naivita, která mé sny v mládí provázela. Když nad tím uvažuji, je mi naprosto jasné, že i na své dnešní snění budu vzpomínat s úsměvem.
I v současné době mám snů docela dost. Od malých, ve kterých přemýšlím, že si pořídím domácí posilovnu. Až po ty největší a dlouhodobé, ve kterých si představuji svoji vlastní vysokou školu. Rád bych se tu ale dnes podělil o něco jiného. O něco, co se pro mě stává daleko důležitějším než všechny moje sny dohromady.
Vždy, když jsem si v životě něco vysnil, začal jsem vydávat obrovské úsilí a energii na to, abych dosáhnul cíle. Někdy se to povedlo. Často se ale něco pokazilo nebo nešlo podle plánu a to pak bylo zlé. Mám od malička tendenci všechna selhání ve svém snažení brát velmi osobně a patřičně se za ně trestat. Ne že bych se něčím mlátil či jinak poškozoval, ale vnitřně se potrestat je mnohdy horší, než když dostanete pár facek. A pak mi není dobře. Necítím se šťastný a má motivace klesá. Přijde vyčerpání a špatná nálada. Tak nějak jsem cítil, že mi mé plány a cíle nedovolují užívat si přítomnosti. Tedy těch drobných krásných okamžiků, kterých za den můžete mít spousty. Stačí si jich všimnout. Určitě znáte bohémské pořekadlo: "Žijeme jen jednou.". Dlouhá léta jsem ho chápal spíše jako motivátor k výkonu, tedy s dovětkem: "Tak se sakra koukej snažit." Najednou však pro mě dostává i ten nový (tedy původní) význam.
Závěrem bych zde uvedl úryvek, který pronesl herec Jaroslav Dušek ve své hře Čtyři dohody:
"V životě vám všichni říkají, že TO musíte někam dotáhnout. Ti chytřejší, alespoň upřesní kam TO vlastně dotáhnout a říkají vám, že TO máte dotáhnout co nejvejš. Tak dlouho vám to nutí do hlavy, až tomu uvěříte. Vy TO pak jako idioti celej život opravdu taháte na tom laně přes kladku výš a výš. Jenže si už neuvědomíte, že s druhým koncem provazu sjíždíte do pěknejch sraček."
Asi to nezaznělo přesně takto, ale situaci to vystihuje celkem trefně. Mým cílem tedy teď už delší dobu je, abych s tímto moudrem nejen souhlasil, ale zároveň ho přijal za své a postavil nad všechno své snažení a pachtění. Zatím se mi to nedaří, ale zkouším začít znova každé ráno. Něco mi říká, že až se mi to povede, budu daleko spokojenější a klidnější než jsem teď.
Sen o štěstí
Na životní sny jsem nikdy moc nebyl. Říkal jsem si na co snít, proč se upínat na něco, co se nikdy nestane. Jenže člověk to asi potřebuje. Musí mít v životě nějaký cíl, na který se může upnout a hnát se za ním. Dlouho jsem přemýšlel, jestli vůbec nějaký takový životní cíl mám. Člověk samozřejmě má spoustu dílčích cílů, ke kterým se upíná. Na střední škole jsem se vždycky těšil až skončí ročník. Říkal jsem si, že ještě pár měsíců a pak bude líp. Potom jsem se upínal hlavně na maturitu a teď stejně pokračuji s vysokou školou. Horší je to ovšem s dlouhodobějším cílem – životním snem.
Když jsem byl zhruba v 7. třídě, tak nám paní učitelka z občanské výchovy dala zajímavý úkol. Měli jsme napsat úvahu na téma budoucnost. Tehdy jsem snil o manželce, dvou dětech, krásné vilce a postu někde v bance. Potom jsem nastoupil na střední školu a sen se rozplynul. Zjistil jsem, že jsem gay a život se mi otočil naruby. Je to už hodně let, co jsem nějaký opravdový sen měl. Řekl bych, že v poslední době mám už jen jeden jediný sen. Je velice jednoduchý, ale vím, že ho nikdy nedosáhnu. Je to obyčejné prosté štěstí.
Těžko říct, co si pod takovýmto snem konkrétně představit, ale vím, že ze všeho nejvíc chci být šťastný. Žádný konkrétnější sen, za kterým bych se v životě hnal, prostě nemám. Chtěl bych nemít starosti, každodenně nebojovat se životem a prostě nemuset nic moc řešit. Vím, že tohoto stavu nikdy nedosáhnu a mám i podezření, že je to dobře, protože jak se říká, tak všechno zlé je k něčemu dobré a všeho moc škodí. Vzpomínám si na krásný příběh o motýlovi, který byl ještě v kukle a snažil se vylézt ven. V kukle byl pouze malý otvor a on se snažil vysoukat ven. Člověk to viděl a rozhodl se, že mu pomůže. Kuklu mu rozřízl a motýl lehce vyklouzl ven. Problém byl v tom, že příroda to tak chtěla schválně, že otvor v kukle je tak malý, protože když se motýl dere ven přes úzký průlez, tak si vytlačuje vodu z těla do křídel. Kvůli lidské pomoci byl z motýla mrzák, který nikdy nevzletěl. Pointa příběhu je jednoduchá – život člověku staví do cesty mnoho překážek, protože každá překážka nás nějaký posílí, zocelí. Otázka je, jak moc chceme být silní. Osobně si někdy přijdu silný až moc.
Každopáně nějaký životní cíl to je a pracují na něm vlastně každý den. Pracuji na něm tím, že pracuji sám na sobě, zdokonaluji se, překonávám se a tím se krůček po krůžku posouvám dopředu a tím možná i blíže ke svému snu – ke svému štěstí. Sám sotva posoudím, jestli se mi tato práce daří nebo ne, ale nezbývá mi doufat, že jsem ve svém snažení úspěšný. Minimálně jsem dosáhnul toho, jaký jsem.
Nemůžu říct, že by mě tato snaha dousáhnout svého cíle uspokojovala nebo že by mě zrovna bavila, ale pozitivní je, že mě posouvá někam dopředu a to je vždycky dobře...
Někdo svůj životní sen hledá celý život, někdo ho najde až v dospělosti, někdo ho bohužel nenajde vůbec. Já jsem měl to štěstí, že jsem si svůj životní sen začal plnit už od mého dětství. Pěkně pomalu, ale postupně.
Televizní sen
Když mi bylo 6, toužil jsem mít vlastní televizi, být moderátorem, natáčet zajímavé reportáže, být přímo v centru všeho dění. Jednoduše řečeno, byl jsem dychtivý po předávání informací ostatním. Proto jsem si už jako malý vytvořil ve svém pokoji mou vlastní televizi. Vysílala pár minut denně a neměla žádné diváky, ale přesto měla svůj program, pravidelné pořady, znělky a scénáře. Vše bylo pro mě dokonalé a nechyběla ani amatérská technika dostupná v domácnosti, včetně osvětlení. Bylo to všechno zatím jenom hra, která mě měla v budoucnu donést až ke splnění mého snu. Na základní škole jsem svůj komunikační talent dokázal prodat díky školnímu časopisu, jehož vydávání jsme společně se spolužáky zajišťovali. Práce to nebyla jednoduchá, ale díky našemu nadšení byl časopis ve škole populární a dokonce se i prodával.
Pomalu jsem dospíval a mou domácí amatérskou televizi vysílající do zdi jsem opouštěl. Toužil jsem po reálné televizi. Už mě nebavilo vymýšlet programy, které nikdo neocenil. Proto jsem se zajímal o média v našem malém městě. Byly to noviny, nic jiného zde v době bez internetu k dispozici nebylo. Televize byla až v daleké Praze a tak mi nezbývalo než se přihlásit na brigádu a pomoc při prodeji novin. Ta mě přivedla do prostředí, které už alespoň trochu naplňovalo můj sen – předávat lidem informace.
Během střední školy jsem strávil roznosem novin mnoho hodin, až se jednoho dne objevila v novinách nabídka na zveřejňování článku studentů a mladých lidí. Neodolal jsem a poslal jsem svůj příspěvek do redakce. Čekal jsem, zda vyjde nebo zapadne ve věčném zapomnění. Po třech týdnech čekání jsem se dočkal a můj článek (sice zkrácen) vyšel. Radoval jsem se a můj úspěch mě motivoval k napsání několika dalších článků k problematice v našem zapadlém městě. Stal se tak ze mě pravidelný přispěvatel do regionálního deníku.
Na konci střední školy jsem se rozhodoval, co bude dál. Půjdu pracovat nebo budu studovat? Rodiče si přáli, abych šel na vysokou. Zvažoval jsem jakou školu si vybrat a co bych vlastně chtěl dělat. Obchodní akademie byla v době nadbytku ekonomů pouhým startovacím bodem. Vzpomněl jsem si na své touhy po vlastní televizi, které mi zůstali v hlavě, a které mě nikdy neopustily. Dal jsem si přihlášku na žurnalistiku a mediální studia. Neabsolvoval jsem gymnázium, proto mé předpoklady k přijetí oproti ostatním byly malé, ale nějakým záhadným způsobem se to podařilo a díky poctivé přípravě na přijímací zkoušky jsem se dostal na můj vysněný obor – žurnalistiku. Můj úspěch znamenal odchod z malého města, opuštění známých a kamarádů. Stál jsem na novém začátku v cizím prostředí velkoměsta. Mladí lidé si rychle zvykají a stejně tak i já jsem si zvykl a zorientoval se ve vysokoškolském životě. Studoval jsem poměrně dobře, škola mě bavila. Jediné, co mi scházelo, bylo spojení s praxí. Tou se nám na škole v prvních letech nedostávalo. Hledal jsem na internetu nabídky brigád, ale takovou brigádu, po které jsem toužil já, jsem nemohl, ne a ne najít. Začal jsem tedy pracovat brigádně na různých pozicích v obchodech, skladech a barech. Peníze jsem potřeboval, život v Praze byl opravdu finančně vyčerpávající. Náhoda tomu chtěla, že jsem jednou ze svých brigád dostal poblíž redakce významného deníku. Dělal jsem sice jenom v baru, ale právě zde se scházeli redaktoři z onoho deníku. Neměli to daleko, proto zde nejen obědvali, ale také zde trávili čas po práci. Já, páč jsem byl pozorný, jsem sem, tam s některým z nich pohovořil. Jeden z pracovníků redakce, já jsem ještě nevěděl, kdo to vlastně je, si mé pozornosti všiml a vyzpovídal mě. Já trochu zaskočen jsem mu pověděl o mně vše. A bylo to. Na konci našeho rozhovoru mi nabídl brigádu v redakci. Byl jsem z toho trochu v šoku a ještě druhý den ráno jsem tomu nemohl uvěřit. Byla to ale pravda a já se místo po zakouřených barech mohl věnovat skutečně smysluplné práci. Vypomáhal jsem v redakci a dělal tak trochu holku pro všechno. Což mi ovšem rok před koncem studia vůbec nevadilo. Člověk nemůže mít všechno hned, že? V redakci jsem vydržel několik let. Mezitím jsem dodělal školu, povýšil, začal se věnovat psaní a publikování. Stal se ze mě novinář. Ale pořád jsem neměl tu televizi. Novinařina byla sice práce pro žurnalistu jako dělaná, ale já jsem chtěl minimálně do televize. Můj sen nebyl nikterak skromný, ale když už jsem se ve 30 letech dopracoval až sem, proč bych ve čtyřiceti nemohl být zaměstnán v televizi. Zaměřil jsem se na konkurzy v televizi. Nebylo jich mnoho do roka, ale tu a tam nějaký proběhl. Fiasko na začátku jsem nesl těžko. Říkal jsem si, co jsem udělal špatně, vinu jsem svaloval na všechno ostatní, ale po několika absolvovaných pohovorech a konkurzech jsem se už dokázal zaměřit na to podstatné – jak co nejlíp prodat sebe sama a to co umím opravdu dobře. Myslím si, že to byla právě má touha po tomto zaměstnání, která mě motivovala se připravovat neustále znova a znova. Nebudu vás napínat, nakonec jsem místo redaktora v televizi dostal. Měl jsem nakročeno k úspěšné kariéře, začal jsem cestovat po světě, točit zajímavé reportáže, poznávat světové osobnosti a vydělávat peníze. Peníze, které postupně střádám, abych si svůj sen o televizi třebas za deset let mohl dovolit. A když ne sen o vlastní televizi, tak bych se mohl stát „alespoň“ ředitelem televize již existující. To by bylo přece hodně zajímavé. Jak to ale dopadne to bohužel nevím, to bych musel mít křišťálovou kouli. Proto zatím sním, čekám a pracuji na sobě…